Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohár Vysočiny 4.-5.7.09

7. 7. 2009

První červencový víkend byl opět závodní. Vyrazili jsme si na Vysočinu k Jihlavě ve složení Čaky, Šip, Beliška, Klifík a jako doprovodný psík také Lonny.

Páteční odpolední cesta neproběhla zcela ideálně, neboť jsem se zašprtla v dálniční zácpě více než hodinu. To, že tam stojíme, mi nevadilo tolik jako fakt, že se mi v autě peče a smaží 5 psů. Nakonec se kolona po více než hodině rozjela a i my zdárně dorazili do cíle naší cesty.

Počasí si s námi letos opravdu hraje. Celý víkend bylo horko (i v noci), dusno, vysoká vlhkost nedovolovala v noci baterkám prorazit tmu přes kapénky vody a k tomu se v neděli dopoledne přidal i déšť.

Ovšem skalní příznivce agility nějaké rozmary počasí nemohou příliš rozházet.

Parkury patřily tentokrát k těm lehčeji zaběhnutelným, vždyť kdy se mi naposled poštěstilo doběhnout se třemi psy téměř všechny běhy? Diskli jsem se jenom v sobotu na trojkové zkoušce, kde byla nejen pro mě neřešitelná pastička v podobě skočky jdoucí se zezadu po rovince, což jsem nevyřešila ani se Šipem, ani s Beliškou, a také sobotní open (tedy ne celý parkur, nýbrž pouze slalom) se stal nedobytným pro Čaky, ovšem s tím, že kdybych si všimla, že vyběhla o tyčku dřív, neměly bychom s tímto během problém.

Čaky v sobotu běhala statečně, podávala své lepší výkony, přesto naše časy nás poněkud  odsouvaly z popředí. V neděli to již bylo poněkud slabší, v posledních dvou bězích byla již unavená, ale i tak jsme si doběhly poslední nominační běh na MR a můžeme se nesměle přihlásit.

Beliška i Šip kromě té jediné zkoušky doběhli vše celkem dobře, oba se umísťovali v první třetině startovního pole, Šip jako obyčejně poněkud výše než Beliška, dokonce i párkrát stál na bedně, což mu v součtu všech běhů vyneslo první místo v kategorii small. Beliška skončila na pátém místě. 

Po oba večery probíhala družba v klubovně, což Beliška, která poslední dobou trpí nějakou fóbií nevím z čeho všeho, nesnesla a poté, co drápy roztrhla moskytiéru, opustila za doprovodu všech ostatních prcků stan. Jediný, kdo neodešel ze stanu, byla Čaky, která se do té díry nevešla :-)

Také Lonny byla šťastná. V neděli jsem si domluvila, že si zaběhneme jako předskokani jedničkovou zkoušku a Lonny si to opravdu užila. Ta její radost v cíli byla veliká a opravdová. Měla pocit, že i ona ještě závodí a že se jí věnuji stejně jako ostatním závodničkám.

Závody skončili poměrně brzo, takže jsme po prázdné dálnici mohli uhánět a ještě za světla být opět doma.

Drobná vsuvka na závěr: samozřejmě doma kromě vítání proběhlo i krmení celé smečky a všichni baštili jako o život. Až druhý den ráno jsem se dozvěděla, že všichni, kteří s námi nebyli, byli již nakrmení a spořádali tedy hladově i druhou večeři... Konečně se tedy Buršík, Bertík Tara i Niky pořádně najedli :-)))