Jdi na obsah Jdi na menu
 


MSP agi Větřkovice 20.-21.9.08-3.část

22. 9. 2008

Poslední "letní" víkend jsme opět strávili ve Větřkovicích, na 3.dílu MSP v agility. Podle předpovědi nemělo být až tak špatné počasí, ale při ranní cestě začalo v Potštátě pršet a přestalo opět v Potštátě na zpáteční cestě. K tomu byla zima, foukalo, no vůbec mi to nepřišlo jako počasí na agility. Být doma, tak sedím s čajíčkem u televize a koukám tak maximálně z okna.

Naštěstí jsme se tentokrát ubytovali v chatce, sice nevytápěné, ale při počtu 6-ti psů jsme místnůstku zafuněli celkem vydatně. K závodní smečce ve složení Šip, Beliška a Čaky pro mě, Klifík pro Ivu, jsem jako obvykle přibalila ještě Buršíka v domnění, že se budeme opět socializovat.

Závody se odehrávaly ve velmi rychlém sledu, bylo přihlášeno cca 60 účastníků, takže jednotlivé běhy rychle odsýpaly. U parkuru jsme všichni trávili co nejméně času, téměř žádné povzbuzovní ze strany závodníků, bo bylo opravdu škaredě. Takže jsme buď prohlíželi nebo běhali, a nebo seděli v autě či v klubovně, kde bylo podstatně tepleji. Můj obdiv ( no vlastně obdiv od všech přítomných) sklidila paní rozhodčí, která ty dva dny statečně mokla a mrzla.

Beliška se rozhodla, že mi zase jednou předvede, co umí a ve všech sobotních bězích se diskvalifikovala. V neděli už sice vše doběhla, ale do otevřených běhů se nám vloudila vždy jedna chybka, jenom zkoušku zvládla bez chyby, zato s menší časovou ztrátou na 3.místě. Šip mi to s sobotu bohatě vynahradil - vyhrál úvodní jump (i když z toho mám divný pocit, neboť mu zapsali o 10 sekund horší čas, než jsem slyšela hlásit při odchodu z parkuru ale protože se i mnoha lidem okolo zdálo, že nemohl být tak pomalý, když běžel jako raketka bez oblouků a já se ani nestihla zadýchat, nakonec nám těch 10 sekund zase umázli) Vzápětí skončil 2. ve zkoušce SA3 a nakonec ještě druhý v openu, což mu přineslo celkové první místo v sobotním součtu. V neděli jsme nezačali moc slavně, odmítačka na páté překážce (asi jsem málo stahovala na sebe), ale jinak čistý běh openu, opět 2. místo v SA3 před Beliškou a nakonec vítězství v jumpu. Na nedělní součet to sice nestačilo, ale ve víkendovém součtu jsme skončili třetí a jak jsem se nakonec dozvěděla až doma (administrativní chyba pořadatelů) tak jsme skončili třetí i v celkovém součtu všech tří kol MSP.

Klifík běhal opět moc efektně, ale bohužel opět ani jeden běh s Ivou nedoběhli, i když obzvláště v sobotní zkoušce SA2 k tomu už skoro nic nechybělo, stačilo jen lépe opravit chybu ve slalomu. Škoda přeškoda.

Hárající Čaky byla jako v transu. Téměř žádné otevřené běhy jsme nedobíhaly, a když už ano, tak ve strašlivých časech s několika odmítnutími nebo chybami. Oba dny však utrpěla vítezství ve zkoušce LA1, neboť to byly celkem rovinaté parkury, takže jsme je zaběhly sice pomalu, ale jako jediní čistě.

Sobotní noc v chatce byla pro mě velice krušná. Věřila jsem, a zkušenosti z domova mě v tom utvrzovaly, že všichni mí psi jsou celkem dobře vychovaní (Belišku jsem doufala, že uhlídáme, a pokud jsme chatku opustili, tak byla v kleci), ale přes maximální snahu o zachování čistoty v chatce se přihodilo, že některý z mých psů (podezírám Buršíka) mi pročural postel včetně erárních dek a mých spacáků až na matraci. Předpokládám že tato nehoda byla způsobena počasím a zimou, protože doma reaguji na jakékoliv probuzení psa a zde mi Buršík jenom ze svého místa skočil do postele a už to bylo, bez jakéhokoliv předchozího náznaku nějaké tělesné nepohody. Možná tvrdě spal a probudil se pozdě, ale kdo ví.

Nedělní ráno bylo snad ještě krušnější než sobotní vytrvalé přeháňky. Obloha zamračená, k zemi se snášela voda, dlouhou chvíli jsme debatili o tom, jestli závody raději nezrušíme, nebo aspoň některé běhy, Nakonec se odběhalo vše podle programu, a ještě že tak, kolem poledne přestalo vytrvale pršet a světe div se, na malinkou chvilku se objevilo nesmělé sluníčko.

Konec dobrý, všechno dobré, takže jsme téměř ihned zapomněli na promočené všechny věci, na bahno pod sebou a vyjasnilo se nám na dušičkách.

Ze socializace Buršíka nebylo téměř nic, jenom v neděli na konci závodů jsem ho vzala na vyhlášení, aby nebyl stresovaný zavřením do auta. Lidi okolo mu opět nedělali skoro žádný problém (až na Martinu a její šustivou bundu :-) ), obzváště, pokud z nich v pravidelných itervalech vypadávaly odměny a dobroty.

Krátce po čtvrté jsme se unaveně nalodili do auta a vyrazili k domovu, provázeni až do Potštátu občasnými přeháňkami.