Agi tábor Smržovka 14.-22.7.11
Z pracovních důvodů jsem letos musela poněkud zkrátit pobyt na táboře na Smržovce. Navíc jsem měla problémy s obsazením dvou zaplacených táborových míst,neboť Máju jsem kvůli hárání nechala doma a místo ní jsem vzala na trénování Šipa (jen tak občas). Takže jsem kromě věcí na stanování a běžný provoz do fiátka naložila Bertíka, šipa Lonny a Klifíka, aby doma nebyly žádné problémy typu háravá Mája versus nějaký můj chtivý pes.
Čiko odjel ve stejný den s kamarády ze cvičáku na jiný tábor, aby se dostal ze smečkového vlivu a mohl se rozvinout v sebevědoméo psa.
Fiátek bez problémů zvádl dlouhou cestu a já jsem byla ráda, když jsem objevila ceduli Smržovka. V pátek jsme se zapojili do výcviku, aby v sobotu bylo předem plánované volno a v neděli jsme byli aspoň trošku připraveni na oficiální agi dvojzkoušky.
Nedělní zkoušky byly hrůza. Šip sice doběhl jednu trojku čistě a na hranici čistého času, ale ve té druhé jsem mu zkazila náběh do slalomu. Navíc oba běhy na něm opravdu bylo vidět, že se snaží, ale tělo mu neslouží tak, jak bychom si oba představovali. Takže celý další týden si už jenom užíval procházek a volného pobíhání.
Bertík na zkouškách poprvé nastoupil do dvojkové kategorie. Oba běhy jsme se diskli, jednou za tři odmítnutí a podruhé jsem odešla z parkuru, protože Bertík nebyl namotivovatelný a nechtěl běžet (tedy on se sice nějak ploužil, ale protože ho znám a vím, jak umí metelit, tak jsem nechtěla, aby se takhle předváděl). Ach jo, že nevydrží trénovat celý týden, to mi už bylo celkem jasné, ale že jeho psychika nezvládne dva páteční tréninky a poté den volna, to mi hlava nebrala.
Takže od pondělí do čtvrtka ráno jsem se opět snažila Bertíka nějak rozběhnout, dělali jsme krátké sekvence, jásala jsem jak blbec, krmila ho párkama, a on se někdy rozběhl, jindy ne, jak se mu zrovna chtělo. Často jsem tak vzpomínala na Máju doma, jaké by to bylo, kdyby jela s námi a mohla si občas zatrénovat. jenomže byla oprabdu v nejleším hárání a nevím, jak bych ji vezla ve fiátkovi s Bertíkem a Šipem.
Aspoň že na táboře byli naši dobří kamarádi, takže jsem to pojala jako dovolenou na pokecání s přáteli a nějaký ten výlet po jizerských horách.
Ve čtvrtek odpoledne začalo pršet, a protože už nepřestalo, v pátek za trvalého deště jsme zabalili mokré věci a jeli domů. Škoda, ani táborových závodů jsme si neužili.
Nejhorší na tom dešti bylo, že 50km od Smržovky už svítilo sluníčko :-(.
Po cestě mě u u Svitav potrápil ještě fiátek, kterému přestala svítit světla, ale naštěstí to spravila výměna pojistky.
Byl to výcvikově pro mě nezdařený tábor, ale dopočinkově to bylo skvělé.